Celkem dnes oslavuji. Ode dneška je můj web hostován u bluehost.com. Firma, u které byl web doposavad hostován, měla čím dál tím větší problémy, a mě už došla trpělivost. Každou chvíli něco nefungovalo. Nešel mi mail, občas se nešlo vůbec nalogovat na účet, prostě hrůza. S novým hostingem jsem zatím nadmíru spokojen. Měl jsem pár problémů s přesunem domény, ale stačilo zavolat na podporu a vše bylo hned vyřešeno. A mám na mysli hned, obvykle je totiž člověk donucen čekat hodinu na telefonu, než může s někým mluvit a stejně se nic nedozví. Na bluehost jsem volal už asi šestkrát a nikdy nečekal více než pár minut. Taky přístup operátora byl věcný a profesionální. Prostě spokojenej Blažek.
Tu a tam ještě něco nefunguje, tak jak má, tak prosím o trochu trpělivosti, než vše uvedu do pořádku.
Expedice na Severní Pól - pokud mi budete chtít zaslat pohled, během mé expedice na severní pól, vyplňte adresu dle předlohy (autor Blanka)
PS: jenom si nejsem jist jestli budu skutečně tak vysmátej s polárním medvědem v patách…
Ani nevím kde začít. Ouray - bývalé zlatokopecké městečko v pohoří San Juan Mountains v jihozápadním cípu Colorada. Celé oblasti se poměrně právem říká Americké Švýcarsko a už dávno před vznikem Ouray Ice Parku patřila tato oblast k místům, kam jet na pořádné ledy. Ice Park vznikl někdy okolo roku 1994, kdy pár nadšenců natáhlo podél skoro kilometr dlouhé rokle plastové trubky a začali tzv. gardening (zahradničení) ledopádů. Nepochybně to zahradníci byli zkušení, poněvadž dnes je Ice Park jedním z největších (možná i jediným) podobným místem na světě, s ne méně než 180! ledopády od 20 do 60 metrů vysokých. Každoročně se tu pořádá Ouray Ice Festival, což je obrovská událost pro každého, kdo se lezení věnuje. Celá akce začíná už v půli týdne, ale já se tam dostal až v pátek okolo páté. Po ubytování v hotelu ihned vyrážím k parku. Všude spousta lezců, všichni ověšení cepínama, karabinama, skobama do ledu a mě začíná být jasné, že tento víkend bude díky mé obrovské šikovnosti pěkným utrpením. Opět jako před třemi lety, kdy jsem se týden před odjezdem do Yosemit říznul pilou, jsem pouhý fotograf. Grrrr. Okouknu cesty, kde se v sobotu polezou závody, a vracím se do města na večeři ve výborné mexické restauraci.
V sobotu jsem už před osmou v parku. V děvet začínají závody. Celkem 23 borců/borkyň předvádí své umění a je se skutečně na co dívat. Lidi řvou - včetně mě, za běžných okolností nevýrazně se projevujícího jedince. Cesta, která se leze, je okolo 60 metrů dlouhá. Dolní část pouze led s asi metr a půl velkým ledovým převisem. Druhá část cesty je prakticky bez ledu a silně převislá. Leze se bez popruhů a na dokončení cesty je pětadvacetiminutový limit. Rozhoduje samozřejmě kdo se dostane nejdál. Jak muži tak ženy lezou stejnou cestu.
Závody se protáhly do tří, tak mám zhruba hodinku na prohlídnutí stánků, kde se prezentujou výrobci vybavení na ledy a do hor. Nechybí jména jako Petzl, Arc’teryx, Marmot, Mammut, Grivel, Asolo atd. Veškeré vystavené věci se dají půjčit a vyzkoušet přímo v akci. Stačí se prokázat nějakým dokladem a nové botky za 500 dolarů jsou na klidně celý den vaše. Skvělá prezentace zboží!
Hotel, pouze odkladám vše nepotřebné a rychle za druhou specialitou tohoto místa. Termální prameny!!! Dvě hodiny se válím v přírodním bazénku, koukám na užasné zasněžené hory, občas na ehm (plavky nejsou povinné) a říkám si, jak je na tom světě vlastně krásně. V osm už jsem zpět v Ouray v místním kině, kde se promítají diáky z prvovýstupu Rupálskou stěnou Nanga Parbatu. Ke konci show za sebou zaslehnu nějaké české slovo, a tak se otočím a jistěžě - Čech je přeci všude, kde se něco děje - seznamuju se s ZííBíí. Nebo BííZíí? Fakt nevím. Je to jedno. Kluk z Brna, po promítání kecáme skoro do jedné hodiny v noci. O lezení, o Státech, o Čechách… o Denali, na kterou ZííBííZíí chce vylézt, o mé expedici. Úžasný večer.
Byl jsem tak nabitý událostmi a zážitky, že jsem ani nemohl spát, a nedělní ráno podle toho vypadalo. Bolela mě hlava a tak. Vyšel jsem ještě jednou nahoru do parku, chvíli pozoroval lezce, udělal ještě pár fotek a okolo jedenácté zamířil směr Denver. Ouray jsem navštívil asi pětkrát, festivalu jsem se ale zúčastnil podruhé. Rozhodně to nebylo naposledy. Fotografie z festivalu si můžete prohlédnout ve fotogalerii.
Programuju v současné době tři weby najednou, a tak mi prakticky nezbývá žádný čas na psaní příspěvků na můj vlastní blog. Nicméně jsem při prohledávání internetu našel stránky Renaty Chlumské, a po jejich shlédnutí mi to nedá, abych se o nich nezmínil. Renata se v současné době pokouší obeplout a objet na kole celé USA! Mých 180 km přes ledovec Vatnajokull na Islandu je oproti jejím 18 000 km úplné nic. Nesmírně obdivuju kuráž a sílu lidí, kteří se vydávájí na podobná dobrodružství. Jenom předpokládaný čas, který Renata k dosažení svého cíle potřebuje, je neuvěřitelný. 480 dní! Rovněž při pročítání seznamu expedic, jež Renata už uskutečnila, se člověk nestačí divit. Vždy se sám sebe ptám, čeho všeho můžeme dosáhnout, a jaké možnosti skutečně máme. Samozřejmě spousta lidí se bude stále ptát proč? Proč se někde vláčet a jaký to má smysl. Pro mě osobně jsou ale lidé jako Renata velkou vzpruhou, důkazem, že pokud chceme dokážeme cokoliv. Myslím si, že jenom z toho odhodlání a osobní síly, kterou podobná expedice vyžaduje, si každý můžeme vzít příklad. Ty cíle, kterých chceme dosáhnout, můžou být jakékoliv.
){kind=link}