Čistě pro své potěšení jsem přes víkend naprogramoval web tak, aby ho bylo možno prohlížet i na PDA nebo mobilním telefonu. Mám tu samozřejmě na stole spoustu jiné, důležitější práce, ale nějak jsem se k ní nemohl donutit. Psaní webu je pro mne navíc určitou formou relaxace.
Hlavním impulzem bylo nalezení vynikajícího plug-inu WordPress Mobile Edition od Alexe Kinga, který zajišťuje, aby mini web pro mobilní zařízení vůbec fungoval. Má práce byla, vše počeštit a nastavit tak, aby plug-in pracoval s databázemi mého webu. Trochu jsem taky upravil vzhled jednotlivých stránek a změnil či přidal nějaká nastavení. Třeba, aby se nenačítaly obrázky k jednotlivým příspěvkům. Web jsem testoval na mém PDA HP iPaq 2215 a Nokii 6681. Vše fungovalo naprosto bez problémů a to včetně zasílání komentářů. Za zmínku nepochybně stojí web prohlížeče Opera Mobile a Opera Mini, oba pro mobilní zařízení. Prvně zmíněný jsem nainstaloval na PDA a ten druhý na Nokii. Speciálně Opera Mini je velmi slušný program, který asi nemá konkurenci. Ostatně na mém stolním počítači používám drtivou většinu času prohlížeč od té samé firmy.
Považuji se za poměrně pokročilého uživatele počítače, libuji si v nastavování všelijakých funkcí, používám PDA, smart telefon, všechno musí být perfektně nastavené a fungovat a přesto… jak dojde na samotnou práci, v mém případě organizace a zajištění dostatku financí na nadcházející expedici na Island - není nad obyčejnou tužku a papír! Třeba v počítači si nemohu čmárat všelijaké kostičky a kolečka a vůbec nesmyslné obrazce ve chvílích, kdy mám důležitý telefonát a jsem nervózní, nemůžu zmačkat a jen tak vyhodit své PDA, když se mi do něj nedaří během onoho telefonátu rychle zadat datum domluvené schůzky, atd. Někdy si říkám jestli nám tahle všechna technologie a udělátka ten život spíše neztěžují. Na druhou stranu, když se nad tím tak zamyslím, s čím bych si hrál v čase kdy nemám na hraní vůbec čas nebo nad čím bych se vztekal, že zase nefunguje, když zrovna potřebuji, aby to fungovalo, že jo? Stejně není nad tužku. Minimálně se do ní nemusejí dávat baterky.
Vista: it ain’t pretty - snažím se vyhýbat odkazování na články v angličtině, ale tenhle je skutečně dobrý. Tož pro ty co anglicky umějí - bavte se!
Tak to tak vypadá, že můj laptop, na kterém kdysi vznikal tento web a vlastně všechno, co se nadcházející expedice týče, odešel do věčných lovišť. Asi se naštval, že už nějaký čas používám nový stolní počítač a on chudák jen leží ve skříni. Potřeboval jsem na něm nedávno odzkoušet nějaké věci a on ani nenaběhnul. Prostě nic, mrtvo, utrum. Zkusím laptop ještě donést do opravny jestli ho nějak nezvládnou opravit, ale pokud ne, budu muset časem investovat do nového. Tomu se sice nebráním, ovšem ta špatná stránka věci je, mimo peněz, které mě nový laptop bude stát, že si nebudu moci pořídit pořádné silniční kolo. Budu tak opět celé léto odkázán na běhání a kolečkové lyže. Bůůůů. Jediná šance by byla sehnání sponzora, který by mi nějaký ten bicykl zapůjčil. Jakým způsobem bych se mu odvděčil však netuším. Táhnout kolo na Island a někde uprostřed ledovce se s ním fotit mi nepřipadá jako skvělý nápad.
Chvíli mi včera trvalo, než jsem se rozhodl, kam si jít zaběhat. Nakonec jsem si vybral oblast kousíček za Luží. Okruh odhadem asi 20 km, a podle mapy většina lesem. Část trasy dokonce vedla oblastí Toulovcových maštalí, kam jsem coby nezletilý jezdil na pionýrské tábory. Auto nechávám v osadě Bílý Kůň a po červené značce se vydávám směr chata Polanka. První tři kilometry se snažím běžet hodně volně. Nejenže se potřebuji trochu rozběhnout, ale i trochu cítím únavu z předešlého dne, kdy jsem se snažil uběhnout svou klasickou trasu do Slatiňan a zpět pod 50 minut (bylo to nakonec za 52.23).
Po šesti kilometrech jsem u chaty Polanky a pokračuji směr Bor u Skutče. Cesta vede poměrně úzkým údolím s rozvodněným potokem, a tak musim několikrát brodit. Ani si nesundávám boty, prostě jenom najdu nej místo a proběhnu vodou. Sice jsou pak boty o něco těžší, ale aspoň se z nich trochu smyje bláto. Následuje vesnička Bor u Skutče a po zhruba dalších dvou kilometrech dobíhám do Vranického údolí, kde kdysi každoročně stával náš oddílový tábor. Nedá mi to a na chvíli se zastavím a zavzpomínám, co všechno jsem tam prožil. Bylo toho hodně.
