29. 9. 2006 Můj milý deníčku, KONEČNĚ NORMÁLNÍ DOVOLENÁ!

Po třech letech jsem se konečně vydal na úplně obyčejnou dovolenou. Žádný trénink, žádné běhání či zdolávání čehokoliv, žádné stresy, žádná zodpovědnost. Ani kam se pojede jsem nevybíral. Jediné co se po mně vyžadovalo bylo, sbalit si své švestky a v osm ráno čekat před domem. Cíl byly italské Dolomity. Přesněji oblast Tofana u městečka Cortina d’Ampezzo.

Z původních osmi lidí, kteří přislíbili účast jsme nakonec jeli jenom dva. Já a Petr. Aspoň jsme měli celé auto pro sebe a mohli se rozvalovat. Deset hodin jízdy a v osm večer jsme u chaty Dibona pod „Tofkama“, jak jsme je přejmenovali. Hned druhý den ráno vyrážíme na ferraty. Chceme vylézt Tofana de Mezzo cestou Ferrata Giuseppe Olivieri. Kdysi jsem to již sice lezl, ale vzhledem k tomu, že to je více jak sedm let, nic si z toho nepamatuji. Pro Petra je to však jiné. Pokoušel se o tenhle výstup už dvakrát a pokaždé z toho musel z nějakého důvodu slézt.

Cesta vede po jednom z hřebenů Tofany a patří mezi nejhezčí a taky asi nejexponovanější (pro účastníky zájezdu (viz. dále) – exponovaně vzdušná nebo vzdušně exponovaná). Speciálně první dvě třetiny cesty se lezou po místy pouhý jeden metr širokém hřebenu s hluboko spadajícími srázy na obou stranách. Vše je zpříjemňováno šest až patnáct metrů vysokými kolmými stupni, kde je ona exponovanovzdušnost ještě umocňována. Zkrátka moc pěkná cesta na které se člověk trochu vyřádí. Okolo poledne máme za sebou nejtěžší část a jsme v sedle pod vrcholovým výstupem. Jsme trochu unavení, ale horší je že Peťovi se moc nechce dál. Celkem to chápu, dlouho nikde nebyl a je odvyklý výškám a námaze. Přiznám se, že i já cítím nohy. Slézáme proto z hřebene na jednu ze sjezdovek a velkým obloukem okolo Tofany se vracíme zpět k chatě Dibona, kde máme auto. Odpoledne trávíme koupáním v řece a prohlídkou Cortiny. Večer se vracíme zpět k Diboně - je to jediné místo, kde jsme zatím neměli problémy se spaním. U Dibky potkáváme tři Čechy a po chvíli je ukecáváme ať se k nám přidají. V pěti bude více srandy.

Druhý den, již v pěti, zkoušíme výstup na vrchol Sella a odpoledne ještě velmi krátký výstup na vrchol, jehož jméno si bohužel nepamatuji. Byla to jenom taková, možná sto metrů vysoká stěnka s asi pěti kilometrovým nástupem po louce a suťovišti. Je úžasné počasí a tak si celý den užíváme. Hlavně účastníci zájezdu – Zuzka, Aleš a Martin. Jsou v Dolomitech poprvé. Na nocleh se opět vracíme k Diboně.

Neděle. Pro mě a pro Peťu poslední den. V pondělí musíme být oba v Pardubicích. Rozhodujeme se znovu zkusit Tofanu de Mezzo. Pro Petra to je již čtvrtý pokus o výstup, pro Zůzu a spol. trochu drsňárna – na začátečníky je tahle cesta přeci jenom náročnější. Naštěstí je zataženo a tak snad aspoň nebude vidět ta výška v jaké se většinu času leze. Měl jsem trochu obavy, aby se Zuzka s Alešem a Martinem moc nebáli. Z cesty se totiž nedá utéct. Jak se do ní naleze je potřeba přelézt aspoň jednu její třetinu k místu, kde z ní odbočuje cesta k chatě Cantore. Mé obavy byli nakonec plané. Všem to leze velmi dobře a po pěti hodinách stojíme na vrcholu. Moc dlouho se, ale nezdržujeme. Díky mlze stejně nic není vidět a navíc nás čeká ne zrovna krátký sestup s několika strmějšími úseky. Navíc pokud by se mlha zhoršila mohli by jsme mít problém vůbec najít cestu dolů.

Krom koupání a večeře toho už moc večír nestíháme. Já s Petrem chceme brzo vstávat, abychom byli včas doma, Zuzka a kluci se chtějí druhý den pokusit o výstup na Tofana de Roses cestou Giovanni Lipella, která není zrovna nejkratší. Loučíme se a jdeme spát. Děti do stanu my s Petrem na těch pár hodin do auta.

Fotky z akce - fotil Petr

3. 9. 2006 Komentář

Na expedičním webu přibyl zajímavý komentář:

Ahoj Pavle, docela dost casu jsem stravil ctenim stranek a tak Ti pisu svuj nazor. Drzel jsem Ti palce, a tesil se, jak se pekne projdes po ledu. To, ze jsi se ledu ani nedotknul mne ale privadi na myslenku, ze by se Ti pristi rok mohlo stat, ze Te prekvapi, ze ve 12 ti stupnich nad nulou zrovna nekrupe pod nohama, kdyz Te tenhle rok zarazila reka. Kdo by ji tam cekal?! Byl si 2x v celkem uzasne zemi a nic si z ni nevidel. Skoda, ze te nenapadlo si ji alespon projet anebo si zkusit na ten ledovec nastoupit a par dni po nem chodit, abys videl, jak to vypada. Kdyz koukam na Tvuj plan akce severni tocna, asi bych do toho s Tvou vydrzi a nasazenim nesel. Ne ze bych Ti to nepral, ale aby te tam pak nekde neprekvapilo, ze Tam treba v zimnim obdobi nejezdi autobusy nebo neco podobneho. Mej se, Ivos

A tady je má odpověď:

Řeka. Já o ní samozřejmě věděl. Je na mapě, je vidět na satelitních snímcích, jenže z ani jednoho zdroje se nedá zjistit, jak je silný proud, jak je hluboká, jak vypadají břehy… Jde o řeku vytékající z ledovce, to znamená, že může téct každý rok někde úplně jinde. Nebyl jsem překvapen, že tam řeka je. Jenže pouhá znalost, že někde něco je nezaručuje, že to taky bude bez problému překonáno. Co chci říci je, že v tomto případě není jiné cesty než do daného místa dojít a osobně zjistit, jaká je realita. Za celé tři roky, co si pohrávám s myšlenkou přejít ledovec Vatnajokull, jsem nenarazil na sebemenší expedici, která by volila podobnou cestu. Na cca 20 emailů s dotazy, jak vypadají podmínky v této oblasti, zaslaných na různá místa na Islandu (od ministerstva turismu přes místní záchranou službu, po člověka který ledovec sólo přešel – viz. tento odkaz), jsem nedostal jedinou odpověď. Šel jsem naslepo a bez znalosti co mě čeká – riziko výprav, které nejdou ve šlépějích někoho jiného. Řeku jsem se snažil několikrát na různých místech přebrodit a obávám se, že krom mne nedokáže nikdo jiný posoudit, jak bezpečné nebo nebezpečné to bylo. Pokud člověk sám není v dané situaci, pokud neprožívá ty samé pocity, nemá tu samou zodpovědnost a není pod vlivem další stovky faktorů, které ovlivňují jeho jednání, není možné říci zda to či ono rozhodnutí bylo správné nebo zbabělé.

Řeku jsem se samozřejmě snažil i obejít, i když jsem moc nevěřil v průchodnost této trasy. Řeka v těchto místech teče podél lávového pole a vytváří nespočet zátok, které je nutno obcházet. Díky členitosti terénu, lávová pole jsou bloky skal „naházené“ jeden na druhém, nebylo možné zvolit přímou cestu a těmto zátokám se vyhnout. Můj odhad vzdálenosti od posledního kempu k ledovci se všemi zacházkami (založen na době, kterou mi trvalo k ledovci dojít a na GPS) byl minimálně 12 – 15 kilometrů. Se vší výbavou by mi ujití této trasy trvalo tři dny. Vzhledem k tomu, že už jsem oproti plánu byl již tři dny pozadu, znamenalo pro mne další zdržení vážný problém. K tomu se samozřejmě připočítávají další věci, například dostupnost vody. Na posledních 12 – 15 kilometrech jsem nenarazil na žádný zdroj vody. Žádné jezírko, žádná větší kaluž s čistou vodou - nic. Z řeky se kvůli jejímu zakalení pít nedalo a filtr jsem s sebou bohužel neměl. Denně potřebuji minimálně 4 litry vody. Měl jsem samozřejmě možnost si vodu nanosit z posledního zdroje (cca 1km před posledním kempem), ale opět - vzhledem k váze výbavy, kterou jsem musel postupně přenášet, by to znamenalo další kilometry navíc a tím i další zdržení.

Důvodů proč jsem se rozhodl expedici ukončit bylo více. Ani jeden pravděpodobně není sám o sobě tak vážný, ale pokud je jich víc dohromady, je situace již jiná.

Ještě k tomu proč jsem na Islandu nezůstal a trochu ho neprocestoval. Na Island jsem jel přejít ledovec, ne objíždět jeho krásy. Měl jsem sebou metr a půl dlouhý téměř sto kilogramů vážící sled, který bych musel dát někam do úschovny – kam a nebo respektive za kolik? Měl jsem s sebou vybavení na ledovec, ne na turistiku. Měl jsem zodpovědnost vůči sponzorům a logicky se musel vrátit, abych s nimi mohl domluvit další postup. Nakonec, neměl jsem ani finanční prostředky na to, strávit další tři týdny na Islandu.

Jaká bude má role v příští plánované expedici k Severnímu magnetickému pólu zatím není na sto procent rozhodnuto. Rozhodně nejsem přesvědčen, že je kdokoliv z nás, kdo se k němu chceme vypravit, plně připraven. Ale více o této věci budu psát, až se s ostatními členy teamu setkám a proberu vše nejdříve s nimi.