16. 1. 2007 Ouray Ice Festival - Ráj na zemi
)
Krásné městečko, super lezení, termální jezírka, výborné restaurace, atmosféra, pěkné holky… myslím, že jsem minulý rok tvrdil něco podobného. Ouray Ice Festival je nepochybně jedna z mála událostí, které si nenechám ujít. K její úplné dokonalosti mi snad už jen chybí nějaký ten parťák, se kterým bych si mohl v Ouray pořádně zalízt. Co říkáš, Jirko, nenašetříš nějakou tu kačku, abychom mohli příští rok dát nějaký prásky na místních ledech???
Do Ouray jsem dorazil v pátek okolo páté hodiny večerní a má první cesta, po ubytování v hotelu, vedla do termálního jezírka vzdáleného pouhých třicet metrů od dveří mého pokoje. Oděn pouze do plavek, bos - stačilo akorát přeběhnout těch pár metrů (cca půl metru hlubokým sněhem) a už se válím ve vroucí vodě tryskající přímo ze země. Z těžkých mraků, zaklíněných mezi 3000 metrů vysokými štíty obklopující tenhle malý ráj, se k zemi pomalu snáší tisíce vloček a já si říkám, jak se mám dobře a že si vlastně nemůžu na nic stěžovat. No možná jo, ale to tu určitě rozebírat nebudu.
Po vydatné koupeli a příjemném rozhovoru s ostatními ve vodě se rochnícími ledolezci, se vydávám do města - v osm třicet začíná v místním kině přednáška s diashow, kterou si nechci nechat ujít. Stíhám ještě rychlou večeři v restauraci patřící rodině Bonatti (jo jo Walter Bonatti - kdopak zná tohoto chlapíka?) a zastávku v malém cukrářství, kde se zásobuji asi půl kilem čokolády. Večerní přednáška bohužel zas až tak dobrá nebyla, což však neznamená, že bych se nudil. Pokaždé jsem v Ouray překvapen atmosférou, která tento festival obklopuje. Člověk si připadá jako mezi starými známými. Žertuje se, vypráví se historky z lezení, všichni jsou naprosto uvolnění a v dobré náladě. Tady vůbec nejde o to, čím kdo je, jakou má práci nebo kolik vydělává. Většina lidí má na sobě skelety nebo alespoň těžké pohorky, kalhoty na lezení a na vrch goretexku. Není vůbec problém potkat v restauraci lidi ověšené karabinami, lanem a cepíny – lidi co zrovna slezli z nějaké úžasné cesty a místo do hotelu se převlíknout, rovnou zamířili do baru na jídlo. Takhle nějak jsem si vždycky představoval Adršpach, když mi bylo patnáct a já začínal s tímhle úžasným sportem. Lidi co mají něco společného, a tím společným naprosto žijí. Do postele se dostávám v jednu v noci.
Sobota. V devět ráno začínají závody, já se však nahoru k ledům dostávám až někdy v jedenáct. Užívám si faktu, že mám několik dní volno a mohu trochu vyspávat. První stejně lezou ti, co se v kvalifikaci umístili na posledních místech. Ty nej se na řadu dostanou až někdy okolo jedné hodiny odpoledne. Chvíli pozoruji lezce, a pak se vydávám ke stánkům výrobců, kouknout s jakými novinkami letos přijdou na trh. Jsou tu zastoupené snad všechny firmy, které v tomto sportu něco znamenají - Grivel, North Face, Arcteryx, LaSportiva, Mammut, Black Diamond, Petzl, Marmot… atd., atd. U většiny stánků si je možno zapůjčit to, co daná firma vyrábí. U Petzla měli tedy asi šedesát párů cepínů, Asolo nabízel zdarma k vyzkoušení speciální boty na ledy, s napevno přidělanými hroty, Outdoor Research rukavice, kukly… u stánku firmy Cliff jsou k ochutnání energy tyčinky, hned vedle je stánek s časopisy Rock & Ice, taky zadarmo, stejně jako Hand Warmers od firmy Grabber.
Ve dvě se začínám cítit trochu společensky unavený, nebo se respektive už těším do termálek. Cca osm mil od Ouray je jedno z největších jezírek se vším všudy – vodopádky, skalky, na kterých se dá vysedávat, mini jezírka s horkou vodou, atd. Vydržel jsem tam dobré tři hodiny! V osm je opět přednáška, tentokrát hodně dobrá. Výstup na nějaký (název si nepamatuji) naprosto neznámý kopec někde uprostřed Himalájí.
Neděle. Nic. Jedu domů. Šel jsem se ještě jednou projít nahoru k ledům a ke stánkům a alespoň si koupil tričko s logem Ouray Ice Festivalu. Doma v něm budu lozit po skalách. Bude mi připomínat tento super kousek země.
