9. 5. 2007 A “Pro-American” French President?

Sarkozy’s global warming plans could eventually lead to conflict with Washington, because the President-elect plans to get his European Union partners to impose import taxes on all polluting goods produced in countries that declined to embrace the Kyoto accords.

Celý článek zde.

17. 4. 2007 Prosím, prosím, já chci taky takové počasí

Grrrrr měsíc zase v čudu!!! Ne nestěžuji si, páč krom pravidelného psaní příspěvků na blog, na které jsem si prostě nebyl schopen udělat čas, jsem toho zvládnul celkem dost. Oslavil jsem své 32 narozeniny, odepsal na asi dva tisíce emailů, naprogramoval dva weby, utrhnul lanko u spojky v autě, které mi zapůjčil můj bratr, naplánoval příštích pět měsíců svého života a konečně si v hlavě urovnal co vlastně chci dělat. NIC – ne žertuji. Chci si hrát se svým počítačem (rozuměj programovat weby) a aspoň jednou za rok vyjet na nějaký velký výlet při kterým nebudu muset brodit kilometr širokou řeku nebo sedět ve stanu a čekat na aspoň trochu slušný počasí.

Když už jsem u těch expedic - Pavla z Bergenu (God! I would love to live in Bergen…) mi poslala pár fotek z jejího výletu na Hardu. Snad se nebude zlobit, když je tu publikuju, jelikož to jsou přesně takové pohledy na Hardu, jaké jsem doufal, že uvidím i já. Holt někdo má smůlu. Nicméně, asi je celkem ok, když už teď prozradím, že v únoru příštího roku se koná Harda II. Zuzka prý jede taky. Musel jsem sice slíbit, že pořídím větší stan, že nebudu po večerech tak děsně ukecanej, že nebudu tak strašně nadávat, když nevím co mám napsat na web, že zase nenakoupím samá pálivá jídla (které Zuzka nesnáší), a ještě pár věcí, který si už ani nepamatuju.

Tož zde jsou ty fotečky. Díky Pavlo

16. 3. 2007 On-line rozhovor na stránkách Českýchnovin.cz

Na stránkách Českýchnovin.cz dnes proběhl on-line rozhovor o mé poslední akci v Norsku. Jeho záznam najdete na tomto odkazu. Za jeho uskutečnění bych rád poděkoval redakci Českýchnovin.cz, speciálně panu Petrákovi. Stejně tak dík všem, kdo se diskuze zúčastnil!

14. 3. 2007 On the trek through the Hardangervidda region

The mother of a teenage cross-country skier who froze to death along with a friend on a Norwegian mountain has described him as a “wonderful boy”.

Peter Wilson, 18, from Drumnadrochit, and Jim Ross, 50, from Evanton in the Highlands, were caught in bad weather.

Mr Wilson’s father Rupert, 47, was in a stable condition in hospital after suffering severe hypothermia on the trek through the Hardangervidda region.

I takhle to dopadá. Převzato z BBC News. Celý článek se nachází zde.

12. 3. 2007 PoFinse PoExpedičně nemocně a co bylo snad nejhorší nesportovně

Hned první den po návratu z Norska na mě někdo něco prsknul a tak krom takových těch po neúspěšné akci poexpedičních negativních náladových stavů jsem ještě bojoval s nachlazením a příšerným kašlem. Děsná zábava, speciálně, když do toho začalo být venku hezky. Sedět doma za počítačem a nemoct nic dělat, bylo pěkně frustrující. V neděli ráno mi už došli nervi a přestože jsem ještě nebyl zcela fit, musel jsem si jít zaběhat. Dal jsem svých 10 km a i když jsem myslel, že v půli asi vykašlu i plíce, bylo to fajn. Konečně jsem byl trochu venku a konečně jsem se začal zase trochu hejbat. Už mi to vážně chybělo.

Norsko. Ani nevím co říct nebo respektive jsem si řekl, že se k tomu ani nebudu vyjadřovat. Mám skoro pocit, že to nemá ani cenu. Měli jsme smůlu. Na počasí, na špatné rozhodnutí. To je vše.

Co dál? Hmm… s tím problém nemám. Hrozně se těším na své běhání, na odpoledna strávená lezením na starém mostním pilíři v Pardubicích, na to až mi z Norska přijdou nové kolečkové lyže a já je protáhnu po silničkách ve Žďárských vrších.

A expedice nebo výlety? Něco bude. Minimálně na léto vymyslím nějakou akci. Možná Peru, možná Mexiko… já bych byl happy i s lezením v Alpách nebo nějakými výšlapy v okolí. Uvidí se jaká bude nálada a do čeho se mi bude chtít zase strkat nos.

16. 1. 2007 Ouray Ice Festival - Ráj na zemi

Krásné městečko, super lezení, termální jezírka, výborné restaurace, atmosféra, pěkné holky… myslím, že jsem minulý rok tvrdil něco podobného. Ouray Ice Festival je nepochybně jedna z mála událostí, které si nenechám ujít. K její úplné dokonalosti mi snad už jen chybí nějaký ten parťák, se kterým bych si mohl v Ouray pořádně zalízt. Co říkáš, Jirko, nenašetříš nějakou tu kačku, abychom mohli příští rok dát nějaký prásky na místních ledech???

Do Ouray jsem dorazil v pátek okolo páté hodiny večerní a má první cesta, po ubytování v hotelu, vedla do termálního jezírka vzdáleného pouhých třicet metrů od dveří mého pokoje. Oděn pouze do plavek, bos - stačilo akorát přeběhnout těch pár metrů (cca půl metru hlubokým sněhem) a už se válím ve vroucí vodě tryskající přímo ze země. Z těžkých mraků, zaklíněných mezi 3000 metrů vysokými štíty obklopující tenhle malý ráj, se k zemi pomalu snáší tisíce vloček a já si říkám, jak se mám dobře a že si vlastně nemůžu na nic stěžovat. No možná jo, ale to tu určitě rozebírat nebudu.

Po vydatné koupeli a příjemném rozhovoru s ostatními ve vodě se rochnícími ledolezci, se vydávám do města - v osm třicet začíná v místním kině přednáška s diashow, kterou si nechci nechat ujít. Stíhám ještě rychlou večeři v restauraci patřící rodině Bonatti (jo jo Walter Bonatti - kdopak zná tohoto chlapíka?) a zastávku v malém cukrářství, kde se zásobuji asi půl kilem čokolády. Večerní přednáška bohužel zas až tak dobrá nebyla, což však neznamená, že bych se nudil. Pokaždé jsem v Ouray překvapen atmosférou, která tento festival obklopuje. Člověk si připadá jako mezi starými známými. Žertuje se, vypráví se historky z lezení, všichni jsou naprosto uvolnění a v dobré náladě. Tady vůbec nejde o to, čím kdo je, jakou má práci nebo kolik vydělává. Většina lidí má na sobě skelety nebo alespoň těžké pohorky, kalhoty na lezení a na vrch goretexku. Není vůbec problém potkat v restauraci lidi ověšené karabinami, lanem a cepíny – lidi co zrovna slezli z nějaké úžasné cesty a místo do hotelu se převlíknout, rovnou zamířili do baru na jídlo. Takhle nějak jsem si vždycky představoval Adršpach, když mi bylo patnáct a já začínal s tímhle úžasným sportem. Lidi co mají něco společného, a tím společným naprosto žijí. Do postele se dostávám v jednu v noci.

Sobota. V devět ráno začínají závody, já se však nahoru k ledům dostávám až někdy v jedenáct. Užívám si faktu, že mám několik dní volno a mohu trochu vyspávat. První stejně lezou ti, co se v kvalifikaci umístili na posledních místech. Ty nej se na řadu dostanou až někdy okolo jedné hodiny odpoledne. Chvíli pozoruji lezce, a pak se vydávám ke stánkům výrobců, kouknout s jakými novinkami letos přijdou na trh. Jsou tu zastoupené snad všechny firmy, které v tomto sportu něco znamenají - Grivel, North Face, Arcteryx, LaSportiva, Mammut, Black Diamond, Petzl, Marmot… atd., atd. U většiny stánků si je možno zapůjčit to, co daná firma vyrábí. U Petzla měli tedy asi šedesát párů cepínů, Asolo nabízel zdarma k vyzkoušení speciální boty na ledy, s napevno přidělanými hroty, Outdoor Research rukavice, kukly… u stánku firmy Cliff jsou k ochutnání energy tyčinky, hned vedle je stánek s časopisy Rock & Ice, taky zadarmo, stejně jako Hand Warmers od firmy Grabber.

Ve dvě se začínám cítit trochu společensky unavený, nebo se respektive už těším do termálek. Cca osm mil od Ouray je jedno z největších jezírek se vším všudy – vodopádky, skalky, na kterých se dá vysedávat, mini jezírka s horkou vodou, atd. Vydržel jsem tam dobré tři hodiny! V osm je opět přednáška, tentokrát hodně dobrá. Výstup na nějaký (název si nepamatuji) naprosto neznámý kopec někde uprostřed Himalájí.

Neděle. Nic. Jedu domů. Šel jsem se ještě jednou projít nahoru k ledům a ke stánkům a alespoň si koupil tričko s logem Ouray Ice Festivalu. Doma v něm budu lozit po skalách. Bude mi připomínat tento super kousek země.