Celý článek zde.

Když už jsem u těch expedic - Pavla z Bergenu (God! I would love to live in Bergen…) mi poslala pár fotek z jejího výletu na Hardu. Snad se nebude zlobit, když je tu publikuju, jelikož to jsou přesně takové pohledy na Hardu, jaké jsem doufal, že uvidím i já. Holt někdo má smůlu. Nicméně, asi je celkem ok, když už teď prozradím, že v únoru příštího roku se koná Harda II. Zuzka prý jede taky. Musel jsem sice slíbit, že pořídím větší stan, že nebudu po večerech tak děsně ukecanej, že nebudu tak strašně nadávat, když nevím co mám napsat na web, že zase nenakoupím samá pálivá jídla (které Zuzka nesnáší), a ještě pár věcí, který si už ani nepamatuju.

Tož zde jsou ty fotečky. Díky Pavlo

Peter Wilson, 18, from Drumnadrochit, and Jim Ross, 50, from Evanton in the Highlands, were caught in bad weather.

Mr Wilson’s father Rupert, 47, was in a stable condition in hospital after suffering severe hypothermia on the trek through the Hardangervidda region.

I takhle to dopadá. Převzato z BBC News. Celý článek se nachází zde.

Norsko. Ani nevím co říct nebo respektive jsem si řekl, že se k tomu ani nebudu vyjadřovat. Mám skoro pocit, že to nemá ani cenu. Měli jsme smůlu. Na počasí, na špatné rozhodnutí. To je vše.

Co dál? Hmm… s tím problém nemám. Hrozně se těším na své běhání, na odpoledna strávená lezením na starém mostním pilíři v Pardubicích, na to až mi z Norska přijdou nové kolečkové lyže a já je protáhnu po silničkách ve Žďárských vrších.

A expedice nebo výlety? Něco bude. Minimálně na léto vymyslím nějakou akci. Možná Peru, možná Mexiko… já bych byl happy i s lezením v Alpách nebo nějakými výšlapy v okolí. Uvidí se jaká bude nálada a do čeho se mi bude chtít zase strkat nos.

Do Ouray jsem dorazil v pátek okolo páté hodiny večerní a má první cesta, po ubytování v hotelu, vedla do termálního jezírka vzdáleného pouhých třicet metrů od dveří mého pokoje. Oděn pouze do plavek, bos - stačilo akorát přeběhnout těch pár metrů (cca půl metru hlubokým sněhem) a už se válím ve vroucí vodě tryskající přímo ze země. Z těžkých mraků, zaklíněných mezi 3000 metrů vysokými štíty obklopující tenhle malý ráj, se k zemi pomalu snáší tisíce vloček a já si říkám, jak se mám dobře a že si vlastně nemůžu na nic stěžovat. No možná jo, ale to tu určitě rozebírat nebudu.

Po vydatné koupeli a příjemném rozhovoru s ostatními ve vodě se rochnícími ledolezci, se vydávám do města - v osm třicet začíná v místním kině přednáška s diashow, kterou si nechci nechat ujít. Stíhám ještě rychlou večeři v restauraci patřící rodině Bonatti (jo jo Walter Bonatti - kdopak zná tohoto chlapíka?) a zastávku v malém cukrářství, kde se zásobuji asi půl kilem čokolády. Večerní přednáška bohužel zas až tak dobrá nebyla, což však neznamená, že bych se nudil. Pokaždé jsem v Ouray překvapen atmosférou, která tento festival obklopuje. Člověk si připadá jako mezi starými známými. Žertuje se, vypráví se historky z lezení, všichni jsou naprosto uvolnění a v dobré náladě. Tady vůbec nejde o to, čím kdo je, jakou má práci nebo kolik vydělává. Většina lidí má na sobě skelety nebo alespoň těžké pohorky, kalhoty na lezení a na vrch goretexku. Není vůbec problém potkat v restauraci lidi ověšené karabinami, lanem a cepíny – lidi co zrovna slezli z nějaké úžasné cesty a místo do hotelu se převlíknout, rovnou zamířili do baru na jídlo. Takhle nějak jsem si vždycky představoval Adršpach, když mi bylo patnáct a já začínal s tímhle úžasným sportem. Lidi co mají něco společného, a tím společným naprosto žijí. Do postele se dostávám v jednu v noci.

Sobota. V devět ráno začínají závody, já se však nahoru k ledům dostávám až někdy v jedenáct. Užívám si faktu, že mám několik dní volno a mohu trochu vyspávat. První stejně lezou ti, co se v kvalifikaci umístili na posledních místech. Ty nej se na řadu dostanou až někdy okolo jedné hodiny odpoledne. Chvíli pozoruji lezce, a pak se vydávám ke stánkům výrobců, kouknout s jakými novinkami letos přijdou na trh. Jsou tu zastoupené snad všechny firmy, které v tomto sportu něco znamenají - Grivel, North Face, Arcteryx, LaSportiva, Mammut, Black Diamond, Petzl, Marmot… atd., atd. U většiny stánků si je možno zapůjčit to, co daná firma vyrábí. U Petzla měli tedy asi šedesát párů cepínů, Asolo nabízel zdarma k vyzkoušení speciální boty na ledy, s napevno přidělanými hroty, Outdoor Research rukavice, kukly… u stánku firmy Cliff jsou k ochutnání energy tyčinky, hned vedle je stánek s časopisy Rock & Ice, taky zadarmo, stejně jako Hand Warmers od firmy Grabber.

Ve dvě se začínám cítit trochu společensky unavený, nebo se respektive už těším do termálek. Cca osm mil od Ouray je jedno z největších jezírek se vším všudy – vodopádky, skalky, na kterých se dá vysedávat, mini jezírka s horkou vodou, atd. Vydržel jsem tam dobré tři hodiny! V osm je opět přednáška, tentokrát hodně dobrá. Výstup na nějaký (název si nepamatuji) naprosto neznámý kopec někde uprostřed Himalájí.

Neděle. Nic. Jedu domů. Šel jsem se ještě jednou projít nahoru k ledům a ke stánkům a alespoň si koupil tričko s logem Ouray Ice Festivalu. Doma v něm budu lozit po skalách. Bude mi připomínat tento super kousek země.

Tohle také stojí za shlédnutí - Transport na tisíc různých způsobů

Odkaz mi zaslala Verka - děkuji.

Ani nevím, jestli jet do Friska byl nápad můj nebo Blančin. Rozhodně náš záměr byl vidět se - využít faktu, že se zrovna nacházím na stejné straně zeměgule. Blanka již přes dva roky žije v Kanadě, a přestože nás po většinu roku dělí nějakých 8000 km, jsme velcí kamarádi. Za dobu, co se známe, jsme spolu spolupracovali na mnoha projektech. Byli jsme spolu například v Mexiku, postupně jsme procestovali většinu národních parků západní Ameriky, já Blance programuji a spravuji její blog, ona mi pro změnu třeba překládala do angličtiny veškeré zprávy, které jsem posílal z Islandu atd. atd.

Frisko jsme spolu navštívili již potřetí - poprvé to bylo v září v roce 2003, podruhé na Silvestra toho samého roku, plus já tam ještě strávil Silvestr v roce 2001. Město tedy oba dva dobře známe a předpokládám, že se někdo určitě diví, proč jsme se tam opět vydali. Ten důvod je jednoduchý. Počasí a prostředí. Frisko považuji za jedno z nejhezčích měst USA a celoroční teploty okolo 15–20 stupňů Celsia mu jenom dodávají na atraktivnosti. O to více, že jak v Calgary, tak Denveru posledních pár týdnů zuří sněhové bouře. V Coloradu je situace dokonce tak špatná, že prý stála i za zmínku v českých médiích.

Oproti našim předchozím návštěvám jsme však zvolili jiný přístup. Žádné běhaní mezi Alcatrazem, mostem Golden Gate Bridge, čínskou, italskou, mongolskou čtvrtí (ok, mongolská tam není) nebo životem pulzujícím náměstím Union Square… my se jeli tentokrát do Friska válet a užívat si. Víme již, kam jít na výbornou snídani (jakákoliv kavárna v Italské čtvrti) nebo večeři (restaurace Pomodoro nebo Afgánská restaurace na Broadway). Známe ta správná místa, kde se dá za poslechu místních umělců několik hodin jen sedět a v klidu pozorovat ruch města (bývalá svíčkárna, tzv. Canery) nebo naopak, kde v klidu prožít nádherný západ slunce (Baker Beach). Víme, že když půjdeme do bývalé Ghirardelli čokoládovny, dostaneme zdarma kousek čokolády, v muzeu pekárny Boudin Bakery nás pro změnu nechají ochutnat několik druhů chleba atd.

Celých pět dní jsme se jen tak v klidu potulovali po městě a vychutnávali si pocit, že nic nemusíme. Prakticky jsme za „namáhavý“ považovali pouze předposlední den, kdy jsme si pronajali kola a vydali se na druhou stranu mostu Golden Gate Bridge. A to ještě tou nejvíc trpící částí byla spíše naše pozadí (silně odvyklá delšímu vysedávání na bicyklu) než třeba svaly na nohou.

Nesdělím vám tedy dnes žádnou úžasnou novinu z mého pestrého života, za to vás obdařím malou hračkou – mými novými Ajaxími komentáři. Tož se nestyďte a pusťte se do zuřivého psaní komentářů!
Stačí kliknout na „Zobrazit komentáře“.

Velké poděkování autoru Ajaxích komentářů Andymu - Expand Comments for Wordpress