Pomalu tedy balíme naše věci a vyrážíme. Mlčky, není moc o čem mluvit. Jen občas prohodíme pár slov, když si ujasňujeme, kudy by mohla vést naše cesta. Jdeme hrozně pomalu. Boříme se, padáme, o tom, že vlečení sledu mi připadá, jak tažení obrovské ledničky přes šutry, ani nemluvím. Po hodině se střídáme ve vedení. Je pro mě malinko lehčí táhnout sled v projetých kolejích, a ne čerstvě napadaném sněhem. V kopcích tohle pravidlo stejně neplatí. Koleje nekoleje, těžký, mokrý sníh dělá své a vlečení sledu představuje pěknou dřinu. Na věci ani nic nemění malinko se lepšící počasí. Je sice už aspoň vidět, kudy zhruba můžeme jít, ale náš postup je stejně tak pomalý, že těch deset kilometrů, které potřebujeme, dnes stejně nezvládneme.

Během oběda opět probíráme naše šance a dohadujeme se na posledním zoufalém kroku. Ze sledu vyložíme prakticky všechno jídlo a necháme si jenom tři dávky na tři dny, které nám zbývají do konce akce. Je to sice pěkný risk, v případě další bouře, která by nás na několik dní uvěznila ve stanu, by nám nezbylo nic jiného než hladovět, ale nic lepšího nás nenapadá. Nakonec zjišťujeme, že jsme si stejně moc nepomohli. Vlečení sledu nějak výrazně lehčí není a do toho se opět začíná kazit počasí. Balíme to. Za těhle podmínek a tímhle tempem se nikam nedostaneme a čas sedět ve stanu, čekat až se počasí umoudří, taky nemáme. Je to prostě příšerný pech.

Cesta zpět už moc záživná nebyla. Totálně se nám rozbilo další vázání, já si málem kvůli vlastní blbosti dolámal nohy, když jsem i se sledem slítnul z cca šestimetrového srázu mezi stromy a šutry, v údolí totální obleva a bláto… už nám to bylo jedno. Dva dny jsme strávili sušením všech věcí v hostelu ve Vossu a pak se přesunuli na zbytek pobytu do Osla – autobusem – přes plato vlaky kvůli velkému přívalu sněhu nejezdily. Let domů, kritické komentáře na webu… ale taky třeba obrovsky povzbudivý telefonát od Vaška Súry, ať na to kašlu a ať to nevzdávám. Vašku díky!

To samé platí i pro Antonína Kusbacha z Humi teamu, za jeho krásný e-mail se stejnou podporou, jakou mi vyjádřil Vašek, firmě Humi Outdoor, internetovým serverům Českénoviny.cz, Hedvábnástezka.cz, kulturnímu portálu bavte.se a nepochybně i všem, kteří nám drželi palce.

Nakonec díky i těm, kdo mě kritizují – ať už právem, nebo neprávem, někdo dokonce i z jiných pohnutek – dáváte mi důvod to znovu zkusit a být lepší.

The end

Jsme smutní. Už třetí den nám nepřeje štěstí a náš čas na přechod se krátí. U mě je vše znásobeno pocitem opětovného neúspěchu. Je téměř nemožné to hodit za hlavu. Nejde mi o lidi, vůbec mi nejde o to, co kdo řekne na webu, prostě chci akci dotáhnout do konce. Chci prožít několik dnů uprostřed plata, vidět tu nekonečnou planinu a slyšet vrzání sněhu, všechno, na co jsem se několik měsíců těšil – všechno, pro co jsem tuhle akci plánoval.

Ještě před tím, než opouštíme relativní bezpečí skalního převisu, pod kterým jsme přespali poslední noc, vysvětluju Zuzce náš nový plán. Náš útočný plán. Půjdu vždy nalehko napřed, pouze z batohem. Prozkoumat cestu a… otestovat, jestli to s námi spadne, nebo ne. Jsem pokusným králíkem. V rychlosti Zuzce ještě říkám, co dělat, když mě smete lavina – moc šancí si ale stejně nedávám. Poslední otázka – ujištění, že Zuzka ví, kde má záchranou vysílačku a vyrážím. V jedné ruce hůlku pro stabilitu, v druhé přes tři metry dlouhou tyč, která se používá při hledání lavinami zasypaných lidí. Jako slepec s ní pomalu prozkoumávám terén před sebou. Stačí, když do sněhu udělám malý zásek, něco, co aspoň nepatrně vytvoří malý stín, podle kterého můžu rozpoznat, zda se nacházím na svahu, na rovině nebo na kraji sněhové převěje. Postupuju příšerně pomalu, ale stále je to aspoň nějaký postup. Ve stanu bychom to už nevydrželi. Myšlenky na prohru, nuda – piškvorky atd. se věčně hrát taky nedají – by nás asi zničily.

V momentě, kdy ucítím lehké zatahání, jsem na konci lana, jehož jeden konec drží Zuzka. Ten druhý je přivázaný k mému batohu. Ušel jsem 30 metrů. Pouhých 30 metrů. Otočím se a nic… nikde vůbec nic. Stejné mlíko kolem dokola, stejný pocit dezorientovanosti, stejný pocit strachu a napětí tam někde v břiše, že to osm milimetrů široké lano je naše jediné spojení. Naše jediná jistota, že se v tomhle počasí vůbec najdeme. V místě, kam jsem došel, nechám do sněhu zapíchnutou svou „slepeckou hůl“ a podél lana a místy rozeznatelnými stopami po lyžích se vracím k Zuzce. Tam se zapřahuju do sledu a jdu zase zpět. Tentokrát je však lano přivázané ke sledu, aby mi Zuzka mohla pomáhat udržet sled v mých stopách, aniž by se převrátil a začal padat dolů ze svahu. Zpět u slepecké hole odpřahám sled, Zuzka mi připne karabinou lano k batohu a já opět vyrážím na průzkumy. Tímhle způsobem se posunujeme celý den. Téměř mlčíme. Není co říct. Ve vzduchu cítíme nebezpečí, obavy, že bloudíme na dně obrovského kotle, obavy, že jdeme příšerně pomalu – frustrovaní beznadějností naší situace. Pouze podle námahy postupu můžeme tušit, jestli jdeme do kopce, nebo po rovině. O nějakém hledání cesty nemůže být ani řeč. A kompas mi taky moc nepomáhá. Ten mi dá pouze přímý směr k bodu někde na platu, ne odpověď na to, jak se proplést tímhle labyrintem skal, ledových srázů a míst, která nemám šanci se sledem projít. V jeden moment má dezorientovanost dojde tak daleko, že nacházím vlastní stopy. Nechápu, chvíli jsem zmatený, co to před sebou vidím, šel tu před námi někdo, čí to jsou stopy? Stopa sledu je však nezaměnitelná – udělal jsem dokonalé kolečko. Jsem zpět, kudy jsem před dvaceti třiceti minutami prošel. To je konec.

Chvíli sleduju své vlastní stopy a v místě, kde, jak se domnívám, jsem se před chvílí otočil a začal se vracet, pokračuji rovně. Bloudíme, sápeme se do příšerného kopce, vztekám se. Nenápadně nebo ve chvílích, kdy je Zuzka ode mě tak daleko, že nevidí mé chování. Nechci, aby mě tak viděla, aby si myslela, že se už neovládám, že jsem tak naštvaný, že se nám nedaří… Že už nemám moc sil rvát se sledem do 45stupňového kopce s naloženým sledem, že cítím, jak mi hoří nohy námahou, a že sotva cítím záda od věčného předklonu, v kterém musím jít, abych se sledem vůbec v téhle kaši hnul.

Zhruba okolo třetí hodiny odpoledne jsme v nějakém sedle. Povrch je výrazně rovnější a i sníh má jinou konzistenci – vypadá jakoby trochu zpevněný větrem, oproti údolí, kde byl načechraný. Stavíme stan a prakticky okamžitě po každodenním rituálu vaření atd. jdeme spát. Jsme utahaní a bez nálady. Už ani nedoufáme, že se počasí zlepší. Prostě chceme už jen jít vpřed tak dlouho, dokud to půjde a dokud budeme mít čas. Aspoň bojovat, nevzdat to, i když naše šance jsou už prakticky nulové.

Dokončení zítra

Složit stan a sbalit sled je už naprostá rutina. Ani u toho nepotřebujeme mluvit. Každý dělá, co je potřeba, a tak jsme během necelé hodiny a půl na cestě. A to včetně snídaně a navaření čaje a energydrinků do termosek. První hodinu ještě celkem postupujeme. Sem tam je občas trochu vidět dopředu, a i když sled v hlubokém sněhu moc nejede, není to ještě taková dřina. Pádům se však neubráníme. Pomalu začíná být těžší a těžší rozlišit, kde přesně je zem a kde nebe. Všechno se pomalu začíná slévat do jedné šedivé kaše. Sebemenší hup nebo kopeček naprosto ztrácí své obrysy a naše pohyby mi začínají připomínat spíše skupinu malomocných, než dva dobrodruhy, co chtějí přejít Hardu. Takhle to zní srandovně, ale moc do smíchu nám nebylo. Je to jako jít po úzké lávce a mít zavřené oči. Člověk sice vidí svoje lyže, ale to je tak asi všechno. Dokonce i sníh přímo pod lyžemi jako by nebyl. Vše kvůli mlze tak dokonale splývá, že si připadám jako uvnitř pingpongového míčku. Ať se podívám kamkoliv, nevidím nic jiného než mlíko. Nevidím, kam jdu, kudy vede nejlehčí cesta, kde jsou převěje, srázy, nevidím prostě vůbec nic.
Zuzka je na tom o malinko líp. Jde v mých stopách, a tak má aspoň malou představu o tom, jaký je před ní terén. Na druhou stranu mi musí pomáhat se sledem, který se začíná převracet čím dál častěji. Je mi jí líto, je sice dost silná, ale s báglem na zádech, na lyžích… jít a každých dvacet třicet minut převracet těžký sled zpět na skluznice, žádná sranda není. Vyžaduje to dostat se pod sled, odložit hůlky, kleknout do hlubokého sněhu, najít něco, za co se dá sled chytnout, a otočit ho. Většinou proti svahu, což znamená, že se sled začíná ihned automaticky převracet zpět. Pomoct jí nemůžu. Kdybych se ze sledu odpřáhnul, sjel by někam do údolí. A tak jenom stojím, snažím se, aby sled nesjel níž, než je to nutné, a tiše ji pozoruju, jak se dře.

Když se mi po několikáté podaří vlézt na převěj nad skalami nebo se dostat na prudký svah, kde mám pocit “to je otázka sekundy, než se vše utrhne a my sjedeme dolů do údolí s lavinou”, vydávám rozkaz to dnes zabalit. Je mi to trapné, vůbec nevím, co si myslí Zuzka, ale já už mám notnou chvíli pocit, že nehorázně riskujeme. Nechci být ten, kdo to vzdává, přímo nenávidím tuhle pozici, kdy musím být ten, kdo řekne “dál to nejde”, ale taky nechci, aby se něco stalo. Nestojí mi to za to. Mám zodpovědnost za sebe, za Zuzku, a radši budu vypadat jako blbec, než pokoušet štěstí. Navíc stále máme odhadem ještě tak dva dny na to to zkoušet. Úplný přechod bychom už asi nestíhali, ale stále máme šanci dojít aspoň do Finse, což je vlaková stanice uprostřed Hardangerviddy. Vše, co potřebujeme, je pár dní hezkého počasí a nižších teplot. V mlze a po kolena ve sněhu nemáme nárok.

Kousek se vracíme a pod menší skálou stavíme stan. Modlím se, aby nad námi nevisely obrovské převěje, které by nás mohly pohřbít. Zuzce nic neříkám. Asi je lepší, když o podobných věcech neví.

Večer ve stanu mám výčitky, ušli jsme maximálně 3–4 kilometry a začíná nás tlačit čas. Taky na mně začíná být vidět únava. Sled tou poloroztátou břečkou, co neustále padá z nebe, skoro vůbec nejede. Snad už po tisící probírám, co táhneme zbytečně, ale kromě trochy jídla navíc mě nic nenapadá. Určitě by pomohl druhý sled, rozložil by se tím náklad i váha, ale ten nemáme. Navíc, ať mám jakkoliv dobré mínění o Zuzčině kondici, pokud někdo vlečení sledu netrénuje, akorát si odpraví záda nebo kyčle. K mé „dobré“ náladě nepřispívá ani fakt, že už několik nocí za sebou je děsné teplo. I když se snažíme větrat, všechno ve stanu beznadějně vlhne. Pára od vaření, vzduch, který vydechujeme, nebo jenom voda vysrážená na tropiku z teplotního rozdílu ve stanu a venku se dostávají všude. Spacáky, naše teplé oblečení, spodní prádlo, dokonce i v igelitech zabalené věci, všude je voda. Skoro máme pocit, že by bylo lepší spát venku.

Aspoň že my spolu vycházíme dobře. Hrajem piškvorky nebo hádáme, kdo je jaká postava. A taky tiše, aniž by to kdokoliv z nás vyslovil nahlas, modlíme se za lepší počasí.

Pokračování zítra

Jak jsem slíbil, dal jsem za včerejšek do kupy pár fotek z posledních dnů akce, takže tady jsou.

Tady je všechno ještě ok. Povrch je pěkně zmrzlý, a i když během dne musíme přejít poměrně vysoké sedlo, jsme na konci dne o minimálně 14 kilometrů blíž Hardě. Všechno nám jde podle plánu a hlavně jsme v dobré náladě a po těch několika dnech spolu už i pěkně sehraní. Našimi jedinými starostmi je občas převržený sled nebo hledání správné cesty. Občas na nás v dáli vykouknou zasněžené pláně Hardy a my se už nemůžeme dočkat. Těšíme se.

Druhý den začínáme stoupat na plato a pomalu se zhoršuje počasí. Chvílemi není vidět na krok a začíná se zvedat silný vítr. Zrovna v momentu, kdy se snažím přelézt velkou navátou převěj, foukne, a já ztrácím balanc. Ještě jsem se snažil v rychlosti trochu nadskočit a dát pod sebe pravou nohu, ale stejně beznadějně ztrácím rovnováhu a padám. Samozřejmě sebou strhnu sled a v momentě se válím na prudkém svahu, který končí nevím kde. Cítím, že s každým pohybem sjíždím dolů. Táhne mě sled. Celý den kličkujeme mezi skalami, pět, ale taky dvacet metrů vysokými. Bohužel už sněží natolik, že nemáme ponětí, kde přesně jsme, a já mám hrůzu, že jsem právě nad podobným skalním stupněm. Naštěstí je Zuzka hned za mnou a bleskurychle si sundává lyže a snaží se vytáhnout sled zpátky na rovnější povrch. Kdybych tam byl sám, asi bych měl pár pernějších chvil, jak se z toho dostat. Zpět na rovnějším se na chvíli schováváme za skály a promýšlíme, co dál. Je odpoledne a vítr je čím dál tím silnější. Takový menší uragán. Máme ještě čas, a tak padá rozhodnutí toho dnes nechat a zalézt do stanu. Kdybych věděl, jaký bude druhý den, tedy respektive několik následujících dnů počasí, pokračoval bych v postupu až do setmění. I když foukal nehorázný vítr, bylo občas aspoň na chvíli něco vidět.
Na fotce je vidět kousek lana. To pro případ, že by mě smetla lavina. Zuzka by třeba měla aspoň nějakou šanci mě najít.

Budíme se téměř zasněžení. Přestože jsme stan postavili pod větším převisem, přes noc napadlo tolik sněhu, že po otevření dveří se na mě vyvalila asi třičtvrtě metru vysoká lavina. A to jsem ještě neviděl, jak to vypadá okolo. Všude velké závěje, snad metr nového těžkého sněhu a do toho mlha. No mlha – totální mlíko. Pod převisem to ještě jde, v pohodě jdou rozeznat obrysy věcí, ale venku na pláni je člověk ztracený. Díky mlze je totiž světlo jakoby rozptýleno všemi směry, nikde nejsou žádné stíny, žádná světlejší nebo tmavší místa, nikde není vidět sebemenší hrana. Je to jako mít zavřené oči, s tím rozdílem, že nevidíte černo, ale světle šedivý mlíko.
Nechce se nám tvrdnout ve stanu, takže balíme. Moc nemluvíme, je nám jasné, že to přestává být sranda. Čeká nás ještě pěkný kopec a do toho tohle počasí, skály, svahy s čerstvým sněhem, což znamená jediné, laviny.

Pokračování zítra.

Dali jsme tomu ctyri dny a usoudili, ze to nema cenu riskovat. To je vse co k tomu mohu rict.

Mame jeste tri dny, tak se budeme snazit na web poslat vice detailu o tom, co presne predchazelo nasemu rozhodnuti se vratit. A jak jsem rikal, snad se podari nahrat i nejake ty fotografie.

Nakonec podekovani vsem, kteri nam prali hodne stesti a drzeli nam palce. Vazime si toho!

I tento příspěvek zprostředkovaný telefonicky a zapisovaný v ČR.

Vracíme se. Tohle nemá cenu. Prší a prší, všechno máme skrznaskrz mokré.

Obrátili jsme se a sešli zase dolů. Počasí nám zkrátka nedopřálo dobrodružství dokončit. Jsme zpátky na cestě, museli jsme jít celou dobu po asfaltce. Kde byl ještě před třemi dny sníh, je jen matná památka v podobě rozmoklého cosi. Rozbilo se i druhé vázání. V těchto podmínkách nezvládám vléct sled, už nemůžu.

Táboříme pár metrů od autobusové zastávky, ráno dojedeme autobusem do města a v hotelu se usušíme. Pak se pomalu přesuneme do Oslo, ještě uvidíme, co podnikneme.

Pavlův neveselý telefonát zapsala V.

Za poslední dny napadla spousta sněhu, minimálně půl metru, ale snad i víc. Bohužel se k tomu přidala mlha neprůhledně hustá jako smetana. Skoro není vidět na krok – na špičku lyží si rozhodně nedohlédnem. Zkusili jsme dneska pokračovat v cestě, ale urazili jsme sotva pár kilometrů a asi ve dvě radši zase rozbili tábor. Jsme už sice nahoře na platu, ale pořád ještě procházíme úzkým údolím – a skrz mlhu nevidíme ani nahoru (na možné laviny), ani dolů (na jistě hrozivé srázy). Dokonce jsme i trochu bloudili a chodili dokolečka.

No a protože máme dostatek zdravého rozumu, víme, že pohyb v těchto podmínkách není úplně bezpečný, proto zalezlí ve stanu hledíme vstříc lepším zítřkům. :)

Hmm, aby toho nebylo málo, rozbilo se nám vázání u jedné lyže a sled dostal zabrat víc, než by se mu líbilo.

Ale co hlavní: jsme živí a zdraví! Jen trochu skleslí, protože se nám za poslední dny nepodařilo ujít víc než šest kilometrů. Snad se nebe do rána umoudří…

Zapsala V.

Ivana

Stejná dávka vůle je potřeba k tomu se smát, snažit se být neustále pozitivní a nedovolit vlastním emocím vyjít ven, když se jeden nebo druhý zrovna necítí OK. V běžném životě o tom člověk tak asi nepřemýšlí, ale tady jako by tomu nebylo vyhnutí. Cítím a věřím, že Zuzka je na tom stejně. Je nám jasné, že projevení vlastní slabosti třeba nevhodnou poznámkou nebo výčitkou, že něco není, jak má být, nás na druhou stranu Hardangerviddy rozhodně nedostane. Ale dost filozofování. Jsme dobrý tým a v žádném případě jsem nemohl na tuhle expedici pozvat lepšího parťáka.

Ráno… rituál. Vstát, uvařit, zabalit, vyrazit. Prvních dvacet minut ještě sledujeme cestu, po které jsme včera sešli ze sedla. Pak se ale dostáváme na silnici, za kterou podle mapy pokračuje pěšina, jež by nás měla provést širokým údolím až nahoru na plato. Cesta samozřejmě nikde. Po dalších dvaceti minutách se shodujeme na něčem, co vypadá spíše jako stezka pro zvířata než nějaká cesta. Máme štěstí. Po chvíli se výsek v lese trochu rozšíří a ve sněhu je i vidět, že tu kdysi někdo projel se sněžným skútrem. Stoupáme. Já vpředu zalehlý do popruhů, Zuzka vzadu opřená do hůlek zapíchnutých do sledu. Pomáhá mi tlačit a já se vůbec nezlobím. Sled je tak těžký, že v tomhle kopci a hlubokém sněhu bych ho sám sotva utáhl. A tak to jde skoro celý den a i to tak bude pokračovat minimálně další dva. Vrch plata je někde v 1200 metrech a my se nacházíme sotva v 300.

Ve dvě toho máme dost. Všechno nás bolí, máme hlad i žízeň a navíc se nacházíme v ideálním místě na camp – obrovském údolí s jezerem. Balíme to a ani jeden neprotestujeme. Neušli jsme sice tolik, kolik jsme si naplánovali, ale zítra je taky den a nějaký ten odpočinek se nám jen hodí. Ve stanu děláme menší opravy na výbavě, vaříme si hodně jídla a pití a hlavně odpočíváme. Zítra nás čeká dalších 500 výškových metrů a taky mnohem chladnější počasí. Vstupujeme do země ledu a mrazu.

Pavel

Dneska jsme celý ranní proces zvládli o třicet minut lépe než včera – to je solidní zlepšení. Vůbec se naše spolupráce pořád zlepšuje. No jo, chybami se člověk učí. I když já jsem možná nepoučitelná. :) Sice jsem ráno nic nevylila, ale zase jsem si na karimatku rozsypala instantní pití a k horkému ešusu jsem přitavila kus igelitového pytle s odpadky. Vonělo to teda náramně. :) Vyrazit na cestu se nám nijak zvlášť nechtělo, protože nás čekalo skoro celý den jen stoupání a první kilometry ještě ke všemu po silnici. Po posypaném asfaltu sled nejel zrovna nejlépe, takže se s tím Pavel pěkně dřel. Já jsem se snažila aspoň trochu pomáhat tlačením, ale čert ví (teda vlastně Pavel ví), jestli to k něčemu bylo. Navíc v mapě tenhle úsek nebyl zakreslen zrovna nejpřehledněji, takže jsme ani neměli jistotu, že se táhnem do toho správného kopce. Dokonce jsme jednou špatně odbočili, ale naštěstí jsme hned potkali milou paní, která nás poslala správným směrem. Chvíli ještě pokračovala asfaltka, ale pak už jsme odbočili na lyžařskou stopu a konečně jsme opustili civilizaci. Při přetahování sledu přes hromadu nahrnutého sněhu jsem se nějak zamotala a upadla. No a s hůlkama a batohem na zádech se mi zrovna nedařilo vstát, takže jsem se tam mlátila jako pako, a Pavel se mi smál. Musím ho napráskat. :) A, můj milý deníčku, nebylo to dnes naposled. :) Pokračovali jsme v cestě po lyžařské stopě, která naštěstí už tak příkře nestoupala, ale zase tam byl hlubší sníh a sled se také více převracel. V jednom úseku to bylo pěkně prudce dolů, takže bylo potřeba, abych zezadu brzdila sled. Hůlkou mi to moc nešlo, tak jsem ho chytla rukou. Vzápětí jsem samozřejmě upadla a zbytek kopce mě už sled vláčel, což Pavla (a vlastně i mě) ohromě pobavilo. No ale funkci brzdy jsem splnila, takže co. :) Trošku jsme bloudili a ani GPS nám moc nepomolo, ale nakonec se ukázalo, že jsme šli vcelku správně. Naštěstí jsme měli už stoupání za sebou a čekalo nás jen klesání. Při něm se nám otevřel nádherný výhled na protější skálu krásně nasvícenou od sluníčka, což nám zvedlo náladu. Taky se ukázalo, že jdeme celý den správně a že jsme došli přesně tam, kam jsme si naplánovali. No co více si přát. :) Snad už jen stan, spacák a teplé jídlo.

Scházíme na pěkný plácek s výhledem na tu super horu a rozhodujem, že tady chceme dneska spát. Pak už jen rutina. Stavíme stan, stěhujeme se dovnitř a chystáme jídlo. Opět další zdokonalení systému – zatím co já píšu, Pavel vaří. A jelikož už je takřka prostřeno :), musím končit, protože jídlo si teda nenechám ujít :)

Tohle ještě musím napsat! Pavel právě vykydl kus jídla na obě karimatky, z čehož mám škodolibou radost, protože aspoň jednou nejsem já ten, kdo bryndá. :)

Zuzka